Sociální fobie (též sociální strach, nepřesně sociální úzkost; zkratka SF) je druh úzkostné poruchy zařazené do Diagnostického a statistického manuálu mentálních poruch.Lidé trpící sociální fobií mají značnou míru sociální úzkosti, která jim působí jak tělesné, tak emocionální problémy, když se dostávají do různých sociálních situací, jako je styk s lidmi, telefonování, jedení či psaní na veřejnosti apod. Lidé se sociální fobií si tuto iracionalitu uvědomují, avšak výše uvedené problémy a někdy též negativní, sebeznehodnocující myšlenky, které se jim honí hlavou, jim nedovolují do těchto jinak běžných situací vstupovat. To vede postupně k jejich izolaci ve společnosti a k rozvoji doprovodných negativních jevů, jako je malé sebevědomí či stres.

Tito lidé jsou též často považováni za introverty a sociální fobie za nadměrnou úzkost, na kterou neexistuje profundovaný „lék“. Je pravda, že akademická sféra tuto nemoc dlouho opomíjela a její výzkum, včetně zkoumání léčebných technik, se začal rozvíjet až v 80. letech 20. století. Dnes se lehčí sociální fobie léčí psychoterapií (nejčastěji [skupinovou] kognitivně behaviorální terapií, která zaznamenává největší úspěchy), v těžších případech psychofarmaky či kombinací psychofarmak a psychoterapie.

Literatura uvádí výskyt 3–13 % populace v rozvinutých zemích. Evoluční příčiny ani důvody vzniku u určitého jedince nejsou přesně známy. Předpokládá se vliv genů, ale i vnějšího okolí. Nejvíce lidí trpí sociální fobií mezi 14. a 20. rokem života. U těchto pacientů se předpokládá, že nepřekonali ostych z puberty. Dalšími důvody mohou být nezvládnutá interpersonální traumata, chybějící vzory sociálního chování v rodině, či dlouhodobá izolace (např. v případě dlouhodobé nemoci).

Na morfologické a biochemické úrovni je pak známo, že nízké sebevědomí (které je úzce spjato se sociální fobií) vzniká snížením hladiny serotoninu a dopaminu. Jsou to neurotransmitery, které navozují pocit bezpečí a spokojenosti se sebou samým. Narůstá hladina noradrenalinu, přenašeče poplašných informací. Vyvíjená psychofarmaka se pak snaží tyto neurotransmitery vyvažovat.

Projevy:
Sociální fobie se navenek projevuje ve dvou rovinách. V rovině psychologické či sociální, a v rovině fyzické (jak člověk vypadá). Sociální rovina zahrnuje vyhýbání se sociálním situacím. Mezi tyto sociální situace patří styk s lidmi,seznámení s druhou osobou, setkání s autoritou, projevení názoru ve skupině osob, telefonování, přijímání návštěv, práce, studium, jedení a psaní před druhými, přednášení, mluvení na veřejnosti apod.

Fyzická rovina se projevuje červenáním, třesem rukou a při těžších formách dochází ke zhroucení – jako důsledek panické ataky. Tyto fyzické projevy se objevují, když jsou osoby, trpící sociální fobií, do těchto pro ně tak nepříjemných situací nuceny (např. zaměstnavatelem, rodiči, tlakem okolí). Sami, pokud mohou, se jim spíše vyhýbají. Sociální fobie je pak jednou z příčin záškoláctví.

Léčba:
Sociální fobie je dobře léčitelná porucha. Přesto se ale řada lidí domnívá, že je to jisté předurčení, které nelze změnit.

1. Psychofarmaka
2. Psychoterapie (nejlépe skupinová)
3. Kombinace obojího